dovolená Sněžné

28.07.2012 23:47

Sobota

Ráno před odjezdem jsme jely s Darčou na stopu. Bez lomu, s obloučky. Protože jsem potřebovala vidět (byla rosa), kudy jsem šla – obloučků bylo více J - šla Darča na stopu krátce po našlápnutí. Stopička se jí povedla, takže jsme už na původně plánované překážky nešly.

Po příjezdu do obce Sněžné (Orlické hory), jsme prošly malé kolečko po okolí.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1537. Toho roku prodal majitel panství frymburského s městečkem Nový Hrádek mimo jiných vesnic i Sněžné Janu Trčkovi z Lípy a na Lipnici. V roce 1636 získali panství po konfiskaci trčkovského majetku Colleredo Mansfeldové. Sněženští sedláci se v roce 1628 a 1775 zúčastnili nevolnického povstání. V roce 1780 začíná historie školy ve Sněžném. Nejstarším spolkem v obci byl Sbor dobrovolných hasičů, který vznikl už v roce 1885. Obyvatelé se zpočátku zaměstnávali převážně zemědělstvím. Pěstovali hlavně žito, oves a dobytek. Pro vlastní potřebu seli len, který pak doma spřádali a ručně tkali plátno. Postupně se tkalcování značně rozšířilo. Dokonce se z domácké výroby vyvinula manufaktura, která ve Sněžném vznikla ve druhé polovině 18. století. Zaměstnávala až 500 domácích tkalců. Dnes pěkná upravená obec, v okolí úžasné pastviny - krávy :-)

Ubytování jsme měli v krásné roubené chalupě společně s kamarády a psem Majkem :-)

Neděle

Společný výletík do bunkru Skutina. Prohlídka bunkru byla moc zajímavá (Darča s Jindrou čekala venku) Vracely jsme se po zelené značce - kolečko mělo 6,3 km.

Skutina

Tvrz Skutina byla projektována v prostoru kóty Skutina u obce Sedloňov v Orlických horách a bylo naplánováno šest objektů. Hlavní galerie byla vyprojektována v délce 1350 metrů. Většinou podzemních chodeb měla vést úzkorozchodná dráha pro vozíky na přepravu materiálu a munice, pod pěchotními sruby měla být pak nahrazena vozíky s gumovými koly. Plánovaná bojová osádka měla mít 464 mužů z jednotky V. praporu hraničářského pluku 18, posílené ještě rotou pěchoty.Z tvrze byly vybetonovány pouze zmíněné dva pěchotní sruby a zbytek tvrze včetně podzemí zůstal v září 1938 v různém stavu prací. Práce na tvrzi byly definitivně zastaveny 30. září 1938.

 Odpoledne jsme s Darčou šly na stopu. Hezčí terény jsem si nemohla přát – krásná nízká travička na ohromných loukách (i pastviny tu byly – a na nich krávy :-)).

Jeden předmět,  vlnovka. Pěkné, za odměnu pacholíček. Abychom se nevracely stejnou cestou, zkusily jsme menší okruh s pomocí GPS -6,6 km.

Pondělí

První výlet – autem jsme se dopravili do Adršpachu na parkoviště, odtud vlakem do Teplic nad Metují. Prošli jsme Teplické skály, pak po modré značce přes rokli do Adršpašských skal.

Adršpašské a teplické skály

Národní přírodní rezervace Adršpašsko-teplické skály byla vyhlášena již v roce 1933 na rozloze 1771 ha k ochraně zachovalých celků skalních měst.Na tomto území se po ústupu křídového moře vlivem tektonické a erozní činnosti včetně větrání vytvořily v původně souvislé pískovcové tabuli dvě izolované skupiny skal – skalní města Adršpašské skály a Teplické skály navzájem od sebe oddělená hlubokou Vlčí roklí.

Vycházka se zdála nenáročnou (ha ha ha), takže když jsem na začátku Teplických skal potkala vyhlídku, na kterou vedlo 300 schodů (nejdříve kovových prudkých, pak dřevěných ještě prudších, zakončeno dřevěným žebříkem – to jsem nevěděla), rozhodla jsem se, že to bude pro Darču dobrý trénink na vysoký žebřík. Všechny schody zvládla obstojně, jištěná na tažném postroji...

Pro hodně turistů byl Velký švýcar lezoucí po ,,žebříkových schodech“ větší atrakce než vyhlídka :-) Cesta ještě nějakou dobu vypadala rozumně a tak jsem se stíhali kochat pohledem na krásné skály. (to se nám ještě krásné zdály). Modrá značka, po které jsme přecházeli do Adršpašských skal byla vymyšlena kamzíky – nebo nějakým kaskadérem...

Cesta za sucha špatně schůdná, mokrou si ji nedokážu představit (,,vydlaždičkovaná“ hladkými šutry v celé šíři), dvě bahenní ,,jezírka“ se zbytky  rozpadlé lávky utápějící se v bažině..

(Dominik se vykoupal), strmé kamenité cesty vhodné pro horské kozy. Po příchodu na rozcestí jsme si  s protijdoucími turisty vyměnili informace o cestách (obě stály za prd – jak ta naše, tak i ta co jsme měli před sebou – prý na lávkách chybí občas nějaké prkno).Pokračovali jsme. I na schodo-žebřících chybělo občas nějaké prkno. Místy občas nějaké prkno bylo...

Oba psi byli stateční, Darča se snažila a postupně se v lezení nahoru i dolů po žebřících zlepšovala. Díky postroji jsem ji mohla jistit před pádem na hubu, ale za nějakou dobu ( a hodně přejitých žebříků) pomoc  téměř nepotřebovala. V Adršpašských skalách jsme se dostaly na udržované – schodo-žebříky. ...

Cesta končila u jezírka...

Autem jsme se vrátily zpět do chaty. Takovýhle ,,trénink“ žebříků byl jak na objednávku :-). Trasa měla kolem 10-ti km.

Úterý

Celá chalupa zavelela odpočinkový den a tak jsme s Darčou vyrazily směr blízké Polsko. Původně jsem vycházku odhadovala na příjemných 12 km. Naplánovaná cesta vedla do Polska podle GPS. I do města Kociol jsme trefily bez problémů. Kousek za obcí jsem vyfotila místní mapu (pro jistotu – česká mapa na GPS zde končila). Pokračovaly jsme cestou pro cyklisty – tak byla označena – asi mají v Polsku hodně odolné terénní cyklisty – rozbitá cesta s  korytem vymletým vodou a samý šutr, pro zdatnější chodce schůdná...

– až k turistickému cíli číslo 134. . Odtud jsem podle GPS (tady bez mapy) odhadla směr naší další cesty (zpočátku to jako cesta vypadalo, i z hezkým výhledem do krajiny).  To byla poslední slušná cesta po které jsme šli na polské straně. To už jsme se ocitly na kousíčku polské mapy, kterou Garmin znal. Jenže ty cesty, co byly vyznačeny, byly schůdné asi před deseti lety. Nyní porostlé kopřivami a jiným bylinným bordelem...

, na druhé cestě, na kterou jsme prošly hodně špatně průchozím lesem, rostly náletové dřeviny – vysoké něco málo přes dva metry.  Lesem jsme procházely na další (již třetí) v mapě zakreslenou mapu. Z té se mělo sejít na českou stranu hor. Tato cesta opravdu existovala – nepamatuji se, že bych měla někdy takovou radost z rozbité a křivé kdysi-cesty...

Našly jsme i hraniční kámen a hurá zpátky. V potůčkách, které jsme potkaly, se Daruška napila a vykoupala. Celý výlet měl 20 km :-) Díky GPS jsou naše výlety mnohem zajímavější a pestřejší. Ale  z celé chalupy si to myslím jenom já…

Středa

Předpověď počasí hlásila bouřky, tak jsme plánovaný výlet do Deštného odložili na čtvrtek. Místo pěší  vycházky jsme autem jeli do Dobrušky

, kde jsme se podívali i k pivovaru..

a poté do Nového města nad Metují. 

Navečer jsem Darču vzala na kratší vycházku (4,5 km) se stopou. Protože bylo krátce po dešti (jednu menší sprchu jsme cestou také stihly), byla našláplá stopa solidně vidět. Dva předměty, bez lomu, samý oblouček. 554 metrů ( GPS).  Šla celou stopu pěkně pozorně, se zájmem až do konce. Označení obou předmětů dobré – u prvního zůstala stát (bylo mokro)  – odměnila jsem ji a pak položila. Druhý předmět zalehla. Po stopě jsem ji ještě házela pískací balonek do vysoké trávy. Hezky ho dohledávala :-)

Čtvrtek

Tento den byl na programu výlet na Velkou Deštnou (1115 m). Autobusem jsme dojeli do Deštné v Orlických horách, odtud již jen pěšky na  Velkou Deštnou, Masarykovu chatu na Šerlichu (výborně tu vaří a za dobré ceny) a po modré přes Sedloňov zpátky na chatu – Sněžné.

Trasa měla celkem 20,5 km. Musela jsem přiznat, že i když na vzdálenost byl tento výlet stejný jako moje cesta do Polska, tak když plánuje Jindra trasu (vždy když jdeme spolu, tak raději vybírá cestu on) bývá méně náročná (i přes výstup na Velkou Deštnou a jiné ,,kopce“). Moje cesty jsou sice namáhavější, ale zaručeně neobvyklé :-)) (občas i téměř neprůchodné).

Pátek

Darča začíná být unavená - přeci jen zde míň spí a i blbnutí s Majkem ji stojí trochu síly :-). Takže jen kratší pohodová vycházka se stopou. Stopa téměř rovná, kratší, dva předměty. Krávy zírající na nás přes ohradník již zcela ignoruje :-)

Sobota

Balení a odjezd